Karolina Idrisova
Vydaná kniha: "Na konci začátek" (Grada, 2012).
- Počet článků 18
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1783x
Seznam rubrik
Karolina Idrisova
Óda na stíny
Před několika lety v Náchodě za mnou přišla výherkyně soutěže v orientálním tanci. „V čem se ještě můžu zlepšit?“ Chvíli jsem nevěděla, co říct.
Karolina Idrisova
Sametové vyznání od polovičního přistěhovalce.
Před několika lety zaujal můj životní příběh Českou televizi. „Co vám zde nejvíc chybí?“ byla jedna z mnoha otázek. „Barvy, úsměv a víra,“ odpověděla jsem.
Karolina Idrisova
Střílení do vlastních řad. Těch ženských.
Začínám muže v západním světě litovat. Nemají to jednoduché. S trochou nadsázky lze říct, že my, ženy, zvládáme vše, co kdysi bylo jejich doménou.
Karolina Idrisova
Sexy mozek. Vzpomínka nejen na ten Paroubkův.
V Indonésii se od euro-asijských míšenců očekává, že z nich vyrostou modelky a herci. Je to pěkná blbost. Asi taková, jako kdybyste řekli, že všechny Brazilky chodí po ulici v bikinách. Jenže většina mých vrstevníků, česko-indonéského původu, toto očekávání splnilo.
Karolina Idrisova
Miloš Zeman a moje maminka
Miloš Zeman by se mohl pustit i do moji maminky. Ta modrooká blondýna totiž odcestovala do země s největší muslimskou populací v době, kdy nikdo v Československu nevlastnil barevnou televizi, internet měl ještě dlouho patřit do kategorie science fiction a zakladatelé Lonely Planet se teprve chystali na svoji první cestu po světě. Nerozvážná to bytost! V polovině 70. let, navzdory protestům vlastních rodičů, sbalila dvě batolata a na vlastní pěst začala žít, tam kde lišky, nebo spíš hadi, dávali dobrou noc.
Karolina Idrisova
Setkání s beach boyem na Bali
Pouliční prodavačka na Kutě, nejznámější balijské pláži, se nedala. Uložila svůj ranec na mohutný kus dřeva, na kterém jsem seděla a pěti náramky z perel a tyrkysu mi mávala před obličejem. "Číp prajs for jú!" Po stopadesáté jsem zavrtěla hlavou a odvrátila zrak. Na obloze zlatý kotouč už líně házel šipku do indického oceánu. Skupina jogínů, kterou jsem doprovázela po ostrovech Bali a Gili, právě odcestovala. Po dvou týdnech mě čekala osvěžující změna, večer o samotě.
Karolina Idrisova
Quo vadis, ženo? Vstříc šedi?
„Ve společnosti jsou dva tábory. Do první patří lidi, kteří dospělou ženu bez muže obdivují. Ti ostatní, a těch je většina, takovou ženu litují!“ To mi loni napsala kamarádka na facebook. Procházela náročným rozvodem, řešila péči o tři děti. Ale ze všeho nejvíc ji trápil fakt, že po 15 letech manželství bude bez partnera. Ze všech stran k ni proudilo povzbuzení: za a) že to zvládne (fakt: byla a je velice nadaná), za b) že bez manžela na tom bude mnohem lépe (fakt: onen pán byl sice hodně majetný, ale disponoval psychopatickými tendencemi) a za c) že rozvodem získala prostor pro seberealizaci (fakt: byla vychovaná tak, že svatba = největší úspěch ženy). Jenže ona byla v svých 38 letech poprvé v životě sama a před přátelskou podporou upřednostnila většinový názor uvedené v úvodní větě tohoto článku.
Karolina Idrisova
Trochu sexu a křesťanství ve velkém muslimském světě
Za normálních okolností bychom ho bývaly škádlily, že by s rozpálenou tváří opustil třídu. Jako naposledy učitel výtvarného umění. Jenže ten muž, s pečlivě učesanou pěšinkou, oděný do bílé košile zapnuté až ke krku, byl nedotknutelný. Bratr. Napůl bůh. Světsky řečeno, aspirant na kněze. „Kdo-si-myslí-že-manželství-je-posvátný-svazek,“ Novicka, která ho doprovázela, odříkala pátou otázku v bez intonace, teček a čárek, jako kdyby nechtěla ponechat cokoliv náhodě. Všechny pravé paže vystřelily do vzduchu. Bratr spokojeně kývl.
Karolina Idrisova
Zakryj hlavu a rozum, ženo!
„Máš šátek?“ „Proč?“ „Dej si ho na hlavu.“ „My jdeme do mešity?“ „Ne. K místnímu starostovi.“ „Proč si mám zakrýt hlavu?“ „On je hodně věřící.“ „Ale já přece nejsem muslimka...“ Nastala malá odmlka, skrz kterou otec upozornil na mé nemožně chování.
Karolina Idrisova
Nic proti Islámu. Ale...
Jsem žena, která se v mešitách cítí jako hlavní postava ve filmu Vzpomínky na Afriku. Ne, nemám na mysli scény, kde se Meryl Streep sbližuje s fešným dobrodruhem v podání ještě fešnějšího Roberta Redforda. Mluvím o části filmu, kdy ona dáma vstoupí do gentlemanského klubu v Nairobi a celý sál ztichne.
Karolina Idrisova
Vánoční škarohlíd. To jsem já.
Senátor Čunek mě v rádiu F1 minulý víkend překvapil. Mluvil rozumně a k věci. Ale pak začal o vánocích. Básnil o nich jako všichni od dob, kdy jsem přesídlila do České republiky. O zimě a zasněžených vánocích. O hladovění, aby přichrochtalo zlaté prasátko. O rodinné pohodě. O bytě provoněném cukrovím. O křupavých řízcích a vláčném salátu.
Karolina Idrisova
Miloš Zeman (ČR) vs. Joko Widodo (Indonésie)
...jinými slovy - 7 rozdílů mezi Pražákem a „Jakarťanem“... 1. 25 STUPŇŮ Pražák: Hranice teploty, kdy shazuje co nejvíc svršků. Někteří nadšenci již o 7 stupňů dříve. Jakarťan: Zlomový bod, kdy nasazuje svetry i prošívané bundy.
Karolina Idrisova
Nobelová Malala a její terč
JAKARTA – 80. LÉTA Byl hodně bílý. V zemi, která velebila (a stále velebí) světlou pokožku, to mohla být výhoda. Jenže A-čong měl šikmé oči. A po svých čínských předcích zdědil neschopnost vyslovit „r“.
Karolina Idrisova
Dno oceánu
Letní povídka pro Víkend MF DNES To, co jsem dnes, stvořila vzpomínka. Před třemi dekádami vtiskla mému životu tvář, dřív než bych si přála. Jedna, jediná vzpomínka. S vytrvalostí arabského oře se mi vrací, trýzní, vězní, pálí. Tolikrát, kolik je zrnek písku na dně oceánu, řekl by on a já bych mu naslouchala. Jak moc jsem mu chtěla naslouchat!
Karolina Idrisova
Bájní draci, princové z masa a kosti
Moje maminka měla třetí oko. Sledovalo mě zespod blonďatého drdolu. To abych nevyváděla nezbednosti za jejími zády, když stála u dřezu a myla nádobí. Nemusela se otáčet, aby na mě viděla. Třetí oko na týlu ji ubezpečilo, že spořádaně sedím na zemi a objímám umělohmotného žlutého zajíčka. Pro jistotu ale vždy začala vyprávět. O princeznách s dlouhými blonďatými vlasy, statečných princích na bílých koních, a přemožených dracích. Téměř jsem nedýchala a třetí oko se mnou. Věřila jsem všemu. Bylo mi pět.
Karolina Idrisova
Na konci začátek (úryvek ze stejnojmenné knihy)
Nebyla jsem si jista, kde jsem. Nekonečné provazy deště se mísily se sněhem, ačkoliv kalendář již označil první jarní den před čtyřmi týdny. Záclonu vody a tmy protínaly modré a žluté blesky majáčků dvou policejních aut a jednoho hasičského vozu. Dorazily k této zatáčce ve chvíli, kdy mi hlavou projela myšlenka, že budu navždy ponechaná té nenažrané tmě. Ulevilo se mi, když jsem zpozorovala šest postav, které hbitě vyskočily z vozů. Většina z nich neprodleně vykročila na louku, hned za tou zpropadenou zatáčkou. Nevšímali si mě. Chápala jsem to. Vykřikovali na sebe povely. Oblohou proběhl blesk. V jeho dáli se rýsovaly tmavé obrysy skalního města. Politovala jsem ty zmoklé postavy. Nechtěla bych se v tomto nečase brodit terénem, který celodenní déšť proměnil v bažinu. Dva policisté zůstali stát u auta. Jeden vytahoval z kufru nějaké nářadí, které jsem přes tmu nedokázala identifikovat. Rozhodla jsem se oslovit toho druhého, který stále ještě hovořil do mobilního telefonu. V druhé ruce svíral baterku, kterou směroval na své kolegy. Ale i pro něj jsem byla vzduch.
Karolina Idrisova
Jeden večer pod rovníkem
Kameny, rozdrcené cihly, zapomenuté vlajky, rozkopané zdi a vykroucený železný plot. Byl pátek, 30.března, krátce po 22h. Za mými zády se pozvolna rozjížděl provoz osmiproudé silnice, který byl celé odpoledne násilně přerušen. Z kilometrové dáli, za úhledně udržovaném trávníkem, netečně svítila budova indonéského parlamentu. Světlo, které se odráželo od střechy ve tvaru dvou tulících se mušlí, přesně hraničilo s obrazem zkázy, který mě obklopoval. Před necelými dvěma hodinami se zde střetlo několik tisíc demonstrantů s vojskem. Vše proto, aby cena pohonné hmoty v této zemi nestoupla.
Karolina Idrisova
Všechno má svůj čas
Javanci dotáhli jednu věc k naprosté dokonalosti. Nikdy nikam nepospíchají. Alon alon asal kelakon. Tak praví místní lidové moudro. V překladu by to mohlo znít – pomalu ale bezpečně. Kdybych důvěrně neznala místní poměry, tvrdila bych, že i ty nekonečné monstrózní dopravní zácpy v Jakartě byly výplodem onoho pradávného rčení. Moji evropskou maminku to dohánělo k šílenství. Ne ty zácpy. Spíš ta permanentní nejistota. Domluvit se na pevném termínu návštěvy nebo schůzky? Hodina sem, hodina tam. Žádný čas. A kdyby se schůzka odehrála až příští týden, o nic přece nešlo!
