Všechno má svůj čas

Javanci dotáhli jednu věc k naprosté dokonalosti. Nikdy nikam nepospíchají. Alon alon asal kelakon.  Tak praví místní lidové moudro. V překladu by to mohlo znít – pomalu ale bezpečně. Kdybych důvěrně neznala místní poměry, tvrdila bych, že i ty nekonečné monstrózní dopravní zácpy v Jakartě byly výplodem onoho pradávného rčení. Moji evropskou maminku to dohánělo k šílenství. Ne ty zácpy. Spíš ta permanentní nejistota. Domluvit se na pevném termínu návštěvy nebo schůzky? Hodina sem, hodina tam. Žádný čas. A kdyby se schůzka odehrála až příští týden, o nic přece nešlo!

Monika Rubinstein

Přesto jsem maminku podezírala, že načichla místním zvykům.  
„Studentská léta jsou ta nejkrásnější, nikam nepospíchej. Práce ti neuteče!“ Neúnavně opakovala, když jsem se nemohla dočkat toho, co přijde po škole, až odejdu z domova, až začnu pracovat...

Podivnější ale bylo, že podobně hovořila moje jihočeská babička, která by na tropickém ostrově, kde jsem vyrůstala, působila jako indiáni na měsíci. O letních prázdninách v tehdejším Československu svědomitě promlouvala do moji puberťácké duše, že se nemám nikam hnát. Myslela tím kluky, samozřejmě. Prý mi ty problémy s nimi nikam neutečou.                                                                                                                                                                      Takže nemusíš pospíchat, opakovala několikrát a při tom moudře pokyvovala hlavou v kuchyni s výhledem na Český Krumlov.

Nepatřila jsem sice mezi nejposlušnější děvčata, ale něco z jejich výchovy mi někde v podvědomí uvízlo. Užívala jsem si svého dětství a dospívání na Jávě. A pak ještě toho období na rozhraní dospělosti na vysoké škole ve spojených státech. Dala jsem za pravdu i Philovi Collinsovi. Pokud vím, s ostrovem Jávou neměl nic společného. Ale jeho píseň „You can´t Hurry Love“ – lásku neuspěcháš, nebyla daleko od přísloví, se kterým jsem vyrůstala.

Před necelými dvěma dekádami,  jsem ukotvila svůj dospělý život v Praze. A stále jsem nikam nespěchala. Ani do toho stereotypního života, který začíná šlehačkovými bílými šaty, s následným pobíháním mezi prací, plotnou, případným chotěm a vřískajícími potomky.
Byl konec ledna 2012. Venku na Bratislavském sídlišti Dúbravka a v celé Evropě se plnou parou rozjela zima. Já jsem si ale lebedila v přítmí ložnice. Hřálo mě teplo ústředního topení, podpořené několika skleničkami vína a pozdním sobotním odpolednem. Nemalou roli hrála náruč mého přítele. A také naše plánovaná jarní dovolená v Indonésii. Hříčkou osudu a nečekanými událostmi jsme si letenky pořídili odděleně ještě před tím, než se náš vztah před necelým měsícem rozvinul.
Bylo mi báječně. Na Phila Collinse ani na maminku jsem si nevzpomněla. Natož na nějaké javanské přísloví. To dá rozum. Vlastně jsem nemyslela na nic. A pak jsem se opřela o přítelovu hruď, podívala jsem se mu do očí a vyhrkla.
„Já si tě v Indonésii stejně vezmu.“

Můj přítel nejspíš nepotřeboval prožit život na třech kontinentech, aby ocenil sílu okamžiku. Jeho překvapení bylo rozhodně menší než to moje nad vlastním výrokem. Po třech týdnech vztahu? Kam se schovala zpomalená polovina mých javanských buněk? A kam slušné vychování? Ženská požádá o ruku chlapa? Bez přípravy a rozvahy? Ale čert to vem. Třeba okolo mě právě prošel ten správný moment. A já ho chytila za šos. Maminka a babička by mohly mít radost. Doufám.

PS. Abych nezapomněla, přítel souhlasil :-)