Vánoční škarohlíd. To jsem já.

Senátor Čunek mě v rádiu F1 minulý víkend překvapil. Mluvil rozumně a k věci. Ale pak začal o vánocích. Básnil o nich jako všichni od dob, kdy jsem přesídlila do České republiky. O zimě a zasněžených vánocích. O hladovění, aby přichrochtalo zlaté prasátko. O rodinné pohodě. O bytě provoněném cukrovím. O křupavých řízcích a vláčném salátu.

Pro dítě odchované v tropech a studijním pobytem na jihu spojených států to byla exotická představa. Zejména ten sníh. Kapra u naši sváteční tabule v Jakartě úspěšně nahrazoval chňapač červený, doprovázený něco na způsob bramborového salátu. Dárky také byly. Jen nezáleželo na tom, odkud přiletěly. Štědrý večer nebyl vyhrazený pouze nejbližším rodinným příslušníkům. Jednou jsem u nás doma napočítala 15 lidí. K naši čtyřčlenné rodině se přidala celá posádka letadla ČSA, která musela strávit vánoce v Indonésii a neměla kam jít. Slavilo se celou noc. Nebylo výjimkou, že 25. prosince, v jediný volný sváteční den (v zemi s největší muslimskou populací by víc volných dnů ani neprošlo), přišlo na řadu koupání. Pěkně hezky pod širým nebem. Po nějaké zimní romantice nikdo ani nehlesl. V dospělosti přišlo mé sžívání s českou vánoční realitou. Pravidelně dodnes slýchávám – „Víš, ty tomu nerozumíš, jsi odjinud“. No dejme tomu… Ono je pochopitelně trochu obtížné přijmout neustálou přítomnost tekoucí nudle pod nosem při zimních procházkách. Není jednoduché pochopit to úklidové šílenství, kterému tuzemské ženy podlehnou snadněji než povánočnímu výprodeji v Tescu. Nepřeháním. Jednou jsem na boží hod našla uslzenou tetu uprostřed vyblýskaného domů v jižních Čechách s hromadou dárků a cukroví. Plakala, protože zapomněla vyměnit papír na policích pod hrnci. Všudypřítomnou nostalgii o bílých vánocích mi osobně spolehlivě poskvrní zakrvácené chodníky, okolo kádí plných nejspíš nic netušících kaprů. Drtivá většina národa peče víc cukroví než je každý schopen pozřít. Přebytek si navzájem vnucují, sotva se rozbalí poslední dárek. A pak je tu trend posledních let. Ta urputnost, se kterou se ateisticky založený český národ bije o tu jedinou, správnou, tradiční ikonu v podobě „Ježíška“, osciluje na hranici mezi úsměvnou absurditou a odzbrojující oddaností. K intenzivnímu prožitku vánoc mi nepřispělo ani několikrát vyzkoušené celodenní hladovění před štědrou večeří. Prasátko, ještě k tomu divoké, vídávám každý rok pouze v té ohrané televizní reklamě. Ještě je tady jedna hláška, kterou mi s oblibou někteří (převážně ženy) říkají: „To nemůžeš pochopit, nemáš děti!“ Za takový nesmysl bych je nejraději poslala hodně daleko. Klidně i za severní pól. Ty chytrolíny. Ne děti. O svátcích, ať už jsou křesťanské, pohanské či jakékoliv, mají svítit oči všem. Na blátě nebo na smetišti. Třeba i bez Ježíška nebo Santa Clause. Především ale bez těch všech předpisů a představ, jak mají svátky vypadat.