Jsem žena, která se v mešitách cítí jako hlavní postava ve filmu Vzpomínky na Afriku. Ne, nemám na mysli scény, kde se Meryl Streep sbližuje s fešným dobrodruhem v podání ještě fešnějšího Roberta Redforda. Mluvím o části filmu, kdy ona dáma vstoupí do gentlemanského klubu v Nairobi a celý sál ztichne.
Toto srovnání možná není úplně přesné. Protože ticho v nejstarší káhirské mešitě, Amr ibn al-As, při naši prohlídce před několika lety rozhodně nebylo. V momentě kdy jedna žena v mé skupině neuhlídala kápě zeleného hábitu, do kterého jsme se všechny musely zahalit, vmžiku k nám přiskočil mužík s dlouhou bradu a v turbanu. Schopnost domluvit se Arabsky nebyla nutná. Jeho výkřiky a procítěná gestikulace byly výmluvné. Obdobná situace vznikla při mé nedávné pracovní návštěvě jednoho městečka na východní Jávě před několika měsíci. Na posvátné místo, kde byly pohřbeni zakladatelé města, jsme dorazili tři. Kolega ze známého cestovatelského časopisu, pan průvodce a já. Po pár minutách dorazil i správce místa. Přijel na skútru. Na hlavě mu seděla kulatá, bílá čepička. Na sobě měl místo kalhot tradiční sarong. Z kapsy na košili s dlouhými rukávy mu vyčuhovala odrbaná kniha s arabskými písmeny. Pan průvodce nás představil. Kolega z časopisu mu stiskl ruku. Přátelsky se na sebe usmáli. Nezůstala jsem pozadu a duchovnímu nabídla pravici. Též s úsměvem. Nejprve zasyčel leknutím náš průvodce. Pán duchovní prudce odskočil dál ode mě. Pravou ruku přitiskl na hrudník. Ten svůj. To dá rozum. Jsem natolik zcestovalá, abych dokázala spolknout svoji hrdost. Dokážu akceptovat tradice a způsoby v místech, kde se pohybuji jako cizinka. Ale… Ty čtyři odstavce vznikli den před pařížským masakrem. Musela jsem přestat psát, protože by ze mě lezly kebaboviny ve stylu Okamury. Tak moc mnou lomcoval vztek. Od oné události uplynul týden a ve mně to stále vře. Ta hysterie okolo jednoho náboženství spustil příval vzpomínek na drobná příkoří, které se mě, jako dívce, posléze ženě, v hluboce věřící společnosti dostávalo. Abyste mi rozuměli, vyrůstala jsem v těsné blízkosti mešit, v Indonésii. Víc vyznavačů proroka Mohameda než v této zemi na celým světě nenajdete. Celé dětství jsem chodila do katolických škol, každou neděli na mši. Nebylo to tak hrozné. Ačkoliv tuším, že ve světle dnešních středoevropských představ o Islámu bych už dávno měla ležet ukamenovaná někde ve škarpě s prostříleným břichem. Já z tohoto "multikulturního" prostředí vyvázla s pouhými, občas mokvajícími, šrámy na (ženské) duši a přesídlila do Evropy s jedním poznáním, které ve mně utvrdil nedávný masakr proti svobodnému slovu. Čím víc jedinci podléhají jakékoliv víře, ideologii, svému vlastnímu pojetí pravdy, tím menší schopnost nadhledu, smyslu pro humor, tolerance a empatie. A tím víc roste přesvědčení na mé straně, že víra je soukromá záležitost každého jedince, kdežto ta institucionalizovaná do veřejného života společnosti v 21. století jednoduše nepatří. Je mi upřímně jedno, jestli někdo na hlavě nosí dredy, turban nebo rádiovku. Jestli má na krku vytetovaného draka, nebo tam má pověšený kříž. Ale říkám dost všem osvícencům, náboženským klerikům, představitelům, lídrům, osvoboditelům, zachráncům, pseudo-intelektuálům, kteří mě mají za husu. Z nějaké pozice vyvoleného mi do krku cpát šišky žvástu už nebudou.
